-Komerční sdělení-
Jsou chvíle, kdy se toho na vás nahrne víc, než unesete. A přesně tehdy nejvíc oceníte, že jste dali na dobré rady kamarádů a nekoupili si lecjakou věc, ale pomocníka, který vás nenechá ve štychu. A platí to vlastně o čemkoli – od kánoe přes boty až po nádobí a třeba i to, s čím uklízíte.
Tuhle ráno zazvonila pošťačka a přinesla dopis. Byl psaný rukou a já okamžitě věděl, od koho je. Babička píše. Naučili jsme ji posílat mejly i esemesky, pochopila to, ale stejně se vrátila k obálkám a dopisnímu papíru. Jenomže mail i zpráva vám cinknou okamžitě, zato dopis putuje několik dní. Jindy by to bylo fuk, ne ovšem v tomhle případě. Babička nám složitě vypisovala, že jak připravují tu dědovu oslavu osmdesátin, tak u nich že praskla voda, u Káji (to je můj bratr), přestavují kuchyň a Jituš (ségra), že má byt jak dlaň, tam se nevejdeme…
Zbyli jsme jen my. Budiž, proč ne – a kdy že to má být? Tuhle sobotu?! Seděli jsme se ženou bezvládně v křeslech a promítali si tu zběsilou smršť. Uklidit celý dům, nakoupit, navařit, napéct a pak tu rodinnou smečku někam usadit, slušně prostřít a ukojit hlad i žízeň se ctí a na snesitelné úrovni.
„Ne na snesitelný úrovni,“ zaťala se Andrea. „Já pak nebudu poslouchat kecy tvojí sestřičky, jak jsme měli oprejskaný talíře a tuk jak byl přepálenej a ta podlaha že taky tedy kdovíjak nezáří. Známe to. Musíme investovat.“ Nevím, kdo z vás má tohle sloveso rád, já tedy ne. Nicméně, šlo do tuhého, nebyl čas a navíc měla Andrea pravdu, Jitka je, pokud jde o druhé, extrémně kritická, přesněji řečeno na zabití.
Obrazovka počítače se zaplnila nádobím všech možných značek. „Já prostě nevím,“ hekla Andrea a zřítila se na gauč. Bylo mi jasné, že tady zbývá už jen přítel na telefonu. Jirka. Ten tuhle nakupoval nějaké hrnce a na squashi nadšeně vykládal, jak skvělý to byl kauf a jak je Martina spokojená a vaří jak zjednaná. Vysvětlil jsem Jirkovi vážnost situace. Poslouchal a pak řekl jediné slovo: „LAMART.“ Když jsem to vyťukal do vyhledavače, měl jsem po chvíli pocit, že to bylo nějaké kouzelné zaklínadlo.
Tahle firma, kterou inspiroval francouzský kuchař Piere Lamart, jakoby vznikla jen kvůli nám a našemu problému. Andrea ožila: „Litinové hrnce… mají – řada Iron, tak se ukažte. Smaltovaná litina, super, dokonce vnitřní smaltovaná vrstva mimořádně odolná proti odření a praskání – berem. Teď pánve – stejný materiál, odolnost do 280°, nízká adheze – co je adheze?“ „Přilnavost“, hlesl jsem. „Tak to je skvělý. Vroubkované dno, báječně, velké rukojeti, snadná údržba. No, to je rajská hudba!“ Andrea byla ve svém živlu. „Teď nože, ty moje už neukrojí ani vodu. Deluxe, no, to jsem žádostivá – keramické, jo, to chci, nerezová dokonale vyvážená ergonomická rukojeť, nekrájí ono to samo? Do myčky je můžu vrazit? Není co řešit. Teď nádobí – mají i talíře? No jasně! Podívej – Dine. Bílé, kulaté, elegantní keramické, beru, beru, beru.“
Následoval nádech, tři kliky myší a: „Mop už je jak chobotnice v důchodu a tady koukám, že mopy mají taky – no nech mě bejt – tenhle má stříkací sprejovou nádobku na čisticí prostředek, taky mu říkají Sprej, že jo – je plochý, dvojitá stěrka, mikrovlákno… jé a hele – ten koš, vidíš?“ Viděl jsem. „Nerez, co?“ nechtěl jsem vypadat hloupě. „No samozřejmě, ale je bezdotykový! Senzor se jmenuje – však taky má senzor, viď, natáhneš ruku a – Sezame, otevři se. To Jituna pukne!“ V sobotu se dům blýskal jak rybník na slunci, v litiňácích a na pánvích voněla mana nebeská a u prostřeného stolu se děda natřásal jako nějaký hrabě.
Tak díky, pane Lamarte!